Dlouho jsem hledala ty správné nástroje, abych mohla svým klientům pomáhat co nejlépe… a vlastně pořád hledám, protože hledání dalších cest je v tomhle oboru taková neverending story. Dlouho jsem zvažovala, kudy se na té mé profesní cestě vydat. Psychoterapie byla jednou z možností, o kterých jsem vážně přemýšlela. Obzvlášť některé směry mi dávají velký smysl… ale já jsem nakonec šla jinou cestou. Cestou, která mi osobně sedí daleko víc. A protože práce, kterou dělám, potřebuje něco trochu jiného.

Martin se po čase připojil ke mně, protože i jemu začalo koučování dávat v práci s našimi klienty větší smysl a somatické koučování přímo nasedá na jeho způsob práce zaměřené na tělo.

Hned v úvodu si pojďme říct, že psychoterapie má svůj hluboký smysl a není na ní nic špatně. Ale taky je fér si říct, že ne pro každého je „snesitelná“.

Psychoterapie se stará o „bebíčka“. Ta stará, nevyléčená, často ani pořádně nepojmenovaná. Nejde cestou rychlých řešení… nejdřív se potřebuje podívat dovnitř. Co se stalo, co to se mnou udělalo, co za tím vším je. Hledá kořeny, rozplétá vzorce, které vznikaly roky… a dává tomu procesu tolik prostoru, kolik potřebuje. Je to odvážná, hluboká a pro mnoho lidí naprosto nezbytná práce.

Koučování bebíčka respektuje… ale nestojí u nich. Dívá se dopředu, bebíčka má v zorném poli, ale pohled u nich nekončí. Kouká na svět se vším, co v něm právě teď je a s tím vším počítá při hledání cesty k tomu, co byste chtěli. Zajímá ho pohyb, změna, směr. Kde jste teď a kam chcete jít. Co vám v tom stojí v cestě a jak to překonat.

Mě život ukázal, že moje cesta vede přes pohyb dopředu.

Jsem neurodivergentní. Mám AuDHD a můj mozek nepracuje lineárně. Nepotřebuje víc času na porozumění… potřebuje pohyb. Konkrétní kroky. Důkazy z reality.

Když jsem byla v procesu, kde se z mého (klientského) pohledu fakt hodně dlouho „nic nedělo“, nezačala jsem chápat sebe líp. Začala jsem si za to, že to nefunguje, dávat vinu sama sobě. Bylo mi hůř než před terapií, ztrácela jsem schopnost fungovat v běžném životě a sílil ve mně pocit vlastního selhání. Začala jsem ztrácet motivaci… i nervy. Neměla jsem chuť pokračovat a začala jsem procesy sabotovat. V určité fázi jsem dokonce začala terapeutovi říkat to, co chtěl slyšet, jen aby byl spokojený a nemusely jsme se znovu vracet k mým fuckupům. Nikdo to neodhalil… maskování je moje superpower a tenkrát o tom ještě nikdo moc nevěděl. Chyběla mi energie, kterou bych do další části toho procesu mohla vložit… celé se to sesypalo jako domeček z karet. A tohle nebyl jeden pokus… bylo jich mnoho… Mnoho terapeutů, mnoho terapeutických směrů… stejný konec.

Pro mozek, který potřebuje dynamiku, pohyb, viditelné a ideálně hmatatelné výsledky, je absence posunu doslova vyčerpávající. Není to netrpělivost. Není to nezralost. Je to neurobiologická realita. Bez dynamiky v procesu můj mozek přestane věřit, že se něco děje a začne šetřit energii tam, kde to jde. Tedy po sebezničující a sebetrýznivé epizodě přestane v rámci sebezáchovy spolupracovat… no a já to vždycky zvládla posunout ještě dál a šla jsem do opozice a „hrála“ si s terapeutem, protože to byla jediná dynamická a zábavná aktivita v procesu, který mě jinak úplně žral. Nicméně efekt takovýchto sezení nula.

Proč to tak všechno bylo jsem ale pochopila až mnohem později… odkrývala jsem to až postupně v průběhu svého profesního rozvoje. Každý psychoterapeut, se kterým jsem spolupracovala, se mě totiž nevědomky snažil napasovat do neurotypických tabulek. Aplikoval na mě mechanismy, které fungují pro mozek, který funguje jinak než ten můj. Ne ze zlého úmyslu… prostě proto, že neurodivergence nebyla tehdy u žen tak viditelná a chápaná jako dnes. Pro mě to znamenalo, že jsem v procesu neustále narážela na zeď. Nástroje, které mi byly nabízeny, pro můj mozek jednoduše nebyly funkční. A výsledek? Brutální frustrace, neustálý pocit selhání a neschopnosti, který jsem si přenášela i mimo terapeutickou místnost, z čehož vznikaly fakt velké úzkosti a prakticky každodenní migrény.

I přesto, že pro mě osobně to není cesta, profesně s psychoterapií souzním a klienty, u kterých je to potřeba, tam sama posílám (ty neurodivergentní už poučené o tom jak to je a co si hlídat). Nicméně pro mě už to cesta asi nebude… ty blbé zkušenosti mi už nikdo nevymaže a já se většinou nedonutím dělat věci, které dělat fakt hodně nechci. Takže jsem to prostě tenkrát jako klient vzdala.

A pak se stalo něco, co změnilo všechno.

Poznala jsem koučování… a to byl úplně jiný svět.

Poprvé jsem jako klientka zažila proces, který šel dopředu. Který pracoval s tím, co mám… ne s tím, co mi chybí. Který mi dával dynamiku, pohyb a viditelné výsledky z jednoho sezení na druhé. Který se neptal tolik PROČ, ale spíš CO TEĎ. Který nestál u kořenů… ale šel kupředu.

Pomohlo mi to natolik, že jsem ho chtěla sama umět. Nejen pro sebe, ale i proto, abych ho mohla přinést do své práce. Ke svým klientům. K rodinám, dětem a dospělým, kteří to taky mají jinak. Takže jsem po pár letech, co jsem byla klientem koučování, přešla k akci a začala se učit.

Absolvovala jsem roční výcvik v somatickém koučování… přístupu, který nepracuje jen s myšlenkami a slovy, ale s celým tělem. Protože tělo ví věci, které mysl neumí ani pojmenovat… natož pochopit. A pro neurodivergentní lidi, jejichž nervový systém nese obrovskou zátěž každodenního fungování v neurotypickém světě, je práce se somatickým prožíváním naprosto zásadní.

A pak přišel „nástavbový“ půlroční a pro mě hodně intenzivní výcvik v koučování s koňmi…

Koně to totiž posouvají celé na ještě trochu jiný level… jsou přesní a neomylní. Nereagují na to, co říkáme… reagují na to, co skutečně prožíváme. Na náš nervový systém, na naše napětí, na naši autenticitu. Pracovat s koněm jako průvodcem je jako mít zrcadlo, které nelze obelstít. A pro lidi, kteří jsou zvyklí maskovat, přizpůsobovat se, hrát role… je to zkušenost, která mění věci hluboko.

A pak je tu ještě jeden důvod, proč pro mě koučování dává smysl… a ten je už čistě profesní.

V programech podpory pro rodiny s neurodivergentními dětmi pracujeme s časem, který je velmi vzácný. Potřebujeme rychle vytvořit reálné změny v prostředí, v komunikaci, v nastavení rodiny… protože dítě se vyvíjí teď. Ne za dva roky. Teď.

Neurodivergentní dítě, které čeká, zatímco se systém kolem něj pomalu přestavuje, mezitím zažívá každý den svět, který pro něj není připravený. A každý den bez podpory, bez funkčního prostředí, bez porozumění… zanechává stopu.

Nemůžeme si dovolit čekat.

Potřebovala jsem nástroj, který umí pracovat rychle, cíleně a s jasným směrem. Který rodičům pomůže pochopit jejich dítě a zároveň se pohnout. Ne až porozumí všemu do hloubky… ale právě teď, s tím, co mají.

Psychoterapii doporučuji vždy tam, kde je to potřeba a těm, pro které je to v danou chvíli cesta. Pro mnoho lidí je terapie základem, bez kterého by koučování nemohlo fungovat (využívají obojí paralelně).

Já jsem si pro svoji práci vybrala koučování, protože mně osobně tohle sedí jako koncept víc. Po letech, kdy jsem se v terapii nedokázala pohnout, mi právě koučování pomohlo najít směr… a proto mu asi i nějak víc „věřím“. A taky proto, že dává větší smysl v rámci práce, kterou my děláme.

A byla to hodně dlouho zvažovaná volba, kudy se vydat… co bude to, co pro nás jako pomáhající profesionály bude dávat větší smysl. A dneska vím přesně proč koučování je to pravé pro mě a moje klienty. Vím, co přináší. A vím, pro koho je a co všechno dokáže… a taky vím pro koho není a co neumí. A tam je to místo, kde vždycky doporučím psychoterapii.