Často dostáváme otázku, proč nemáme naše koně zavřené v boxech, aby měli zajištěnou určitou dávku komfortu.

Odpověď je vlastně docela jednoduchá…

Protože způsob, jakým se díváme na chov koní, se s tímhle způsobem ustájení příliš nepotkává. A není to jen naše subjektivní přesvědčení… opírá se o to, co víme o přirozeném chovu koně a fakta, jak tento způsob chovu souvisí s jeho fyzickým i psychickým zdravím.

Kůň je stádové a pastevní zvíře. Jeho přirozený život je spojený s pohybem, vyhledáváním potravy, přesouváním se mezi jednotlivými místy a především se sociálním kontaktem s dalšími koňmi. V etologii se tomu říká časový rozpočet… tedy to, jak si zvíře v přirozených podmínkách rozvrhuje čas mezi jednotlivé činnosti. U koně tento rozpočet z valné většiny tvoří pastva a pohyb, ne odpočinek na jednom místě (které tedy obvykle ještě není tím místem, kde by si člověk myslel, že se takovému koňovi bude zaručeně líbit).

A to jsou potřeby, které se snažíme respektovat i u našich koní. Proto jsme se rozhodli pro jiný způsob ustájení, než na jaký je většina lidí zvyklá. A i my jsme kdysi úplně nevěřili, že se mimo boxy bude našim koním líbit, ale opak byl pravdou.

Proto máme dneska jakýsi „aktivní výběh“.

Není to ale velká oplocená louka, kde koně celý den stojí… Prostor máme rozdělený do různých zón a propojený cestami, které koně přirozeně vedou k pohybu.

Máme malé pastviny (na kterých koně střídáme kvůli stálému obnovování trávy), různé cesty a místa, kam jsme jednotlivé zdroje umístili tak, aby koně během dne nezůstávali na jednom místě.

Jinde mají vodu. Jinde seno v sítích. Jinde seno v krmné „kleci“. Na jiném místě slámu pod stromy, kde chodí spát v leže. Mají také písčitý prostor, kde si mohou lehnout, válet se nebo odpočívat na sluníčku. A pak jsou tu samotné cesty…

Kůň se během dne přesouvá. Jde se napít. Vrátí se ke stádu. Najde si něco k snědku. Přesune se jinam. Někde si štípne trávu, jinde zblajzne list ze stromu. Cestou zpět do přístřešku k ostatním koním zase něco objeví…

Není to žádná speciální aktivita, kterou bychom po něm chtěli. Je to prostě způsob, jakým může přirozeně trávit svůj den a být koněm.

Tento princip se v odborné literatuře popisuje pod pojmem aktivní stáj nebo track systém (u zahraničních zdrojů často jako paddock trail). Jde o systém, který se snaží napodobit přirozený pohybový a potravní vzorec koně tím, že rozděluje zdroje (vodu, seno, úkryt, odpočinkové plochy) do různých bodů prostoru, mezi kterými se kůň musí přirozeně pohybovat.

A právě to, jak jsou tyhle zdroje po výběhu rozmístěné, souvisí ještě s jednou věcí, na kterou se nás lidé ptají skoro stejně často jako na boxy… a sice, jestli koním není venku v létě vedro a v zimě zima.

Není.

V létě mají koně možnost být pod stromy ve stínu, který je po celý den k dispozici vždy v určité části výběhu a je tam opravdu příjemně… i v tropických teplotách je tam pro koně komfortní mikroklima (což se pozná tak, že nejsou zpocení). Vanu s pitnou vodou jim v létě pravidelně dopouštíme studenou vodou, takže mají přístup k vodě, která je v příjemné teplotě.

V zimě mají naši koně chlupy v kvalitě ledního medvěda, přístřešek, kam nefouká, a soustavně k dispozici seno, díky kterému si sami vyrábí teplo… trávení sena je totiž proces, při kterém vzniká v těle koně teplo jako vedlejší produkt, takže neomezený přístup k senu je v zimě vlastně jedna z nejdůležitějších věcí, které pro koně můžeme udělat. A vanu na vodu máme v zimě vyhřívanou, takže voda nikdy neklesne pod 7 stupňů Celsia, což by měla být pro koně nejpříjemnější teplota k pití.

Kůň je zkrátka zvíře, které je na výkyvy počasí evolučně velmi dobře vybavené… pokud mu dáme prostor to vybavení použít.

Když se podíváme na život koně v přirozených podmínkách, velká část jeho dne je spojená s pohybem a hledáním potravy. Odhady z etologických pozorování divoce žijících nebo extenzivně chovaných koní ukazují, že pastvě a příjmu potravy věnují klidně 16 a více hodin denně.

Kůň není zvíře, které by přirozeně několik hodin stálo na jednom místě a čekalo, až mu někdo přinese další dávku jídla.

Je to pastevní zvíře. Potřebuje žrát velkou část dne a zároveň se při tom pohybovat.

Proto pro nás dává smysl, když má seno na více místech, když se k vodě musí přesunout a když má možnost během dne procházet různé části prostoru s různými povrchy.

Vlastně mu tím vytváříme takové malé „úkoly“ pro běžný život a chceme po něm je to, aby prostě žil jako kůň.

A stejně jako pohyb je pro nás naprosto zásadní i to, jak to mají koně mezi sebou… tedy jejich stádo. Kůň je stádové zvíře a chce být stádové zvíře. Potřebuje sociální kontakt, potřebuje být v blízkosti ostatních koní a potřebuje mít možnost podle své potřeby přicházet a odcházet z místa na místo… i od jednoho člena stáda k jinému.

Proto nám nedává smysl mít tři koně, kteří žijí vedle sebe, každý zavřený ve svém boxu.

Ano, mohou se přes mříže vidět. Ano, mohou se třeba dotýkat přes zábranu. Ale pořád nemají možnost svobodně rozhodovat o tom, jestli právě chtějí být spolu, nebo si potřebují od ostatních na chvíli odpočinout. A o kvalitě kontaktu přes mříže se asi ani nebudeme bavit… zkuste si to doma třeba se svoji drahou polovičkou…

A právě možnost volby je pro nás důležitá. Naši koně mají velký dřevěný přístřešek, kam se vejdou všichni tři. A rozdíl oproti dřevěnému venkovnímu boxu je jen to, že nemá dveře a mříže oddělující koně od sebe.

Když chce kůň dovnitř, jde dovnitř. Když chce ven, jde ven. Když chce být chvíli v přístřešku, může tam být. Když chce stát vedle konkrétního koně, stoupne si k němu. Když konkrétního koně u sebe nechce, jde jinam nebo ho odežene (podle pozice ve stádě). Když má potřebu se protáhnout, projít se, napít se nebo se přesunout se stádem, prostě jde. Nemusí čekat na člověka, který mu otevře.

A právě tahle možnost volby a pohybu je důvod, proč nám na způsobu ustájení tolik záleží… naši koně totiž asistují při terapeutických intervencích s klienty. A pokud má kůň pracovat s člověkem na poli terapie, potřebujeme, aby byl dlouhodobě v psychické pohodě.

Nechceme koně, který celý den někde stojí, je oddělený od svého stáda, má omezený pohyb a potom od něj očekáváme, že bude při práci s člověkem klidný, vnímavý a citlivý. Pro nás zájem o psychickou pohodu koně nezačíná ve chvíli, kdy přijde klient. Začíná už u způsobu, jakým kůň žije.

Tady se ostatně dostáváme k principu, který známe i z práce s lidským nervovým systémem… regulace není něco, co se dá „zapnout“ na požádání ve chvíli setkání s klientem. Je to stav, který se buduje dlouhodobě, prostředím a zkušeností. U koně to není jinak.

Proto je pro nás možnost být se stádem, pohybovat se, vyhledávat potravu, odpočívat a rozhodovat se, kam právě půjde, součástí péče o jeho zdraví.

A když už jsme u té potravy… je tu ještě jedna věc, kterou nám naši koně velmi názorně ukázali. Kůň potřebuje velkou část dne přijímat potravu (naši koně mají neomezený přístup k senu po celý den a po celý rok).

A naši koně nám v minulosti velmi názorně ukázali, co se stane, když jim možnost volného pohybu a hledání potravy výrazně omezíme.

Když je zavřeme do boxu (a to každý den trávili minimálně 7 hodin venku ve výběhu na trávě), mají tendenci spucovat úplně všechno, co tam najdou. Včetně nejedlé podestýlky sestávající z různých materiálů.

Ne proto, že by byli „nenažraní“… ale protože jsou koně. Jejich přirozené nastavení je velkou část dne hledat a přijímat potravu. Jenže když zavřeme koně do boxu, dáme mu tam všechno na jedno místo a on to během krátké doby zkonzumuje, najednou má spoustu času, kdy nemá co dělat, nemá kam jít a nemá co hledat.

Tohle je přesně ten mechanismus, ze kterého se u koní chovaných dlouhodobě v boxech může rozvíjet takzvané stereotypní chování… okusování dřeva, ohryzávání boxu, přešlapování na místě a další nápadnosti v chování, které mají patologický charakter. Nejde ale tak úplně o „zlozvyky“, jak se tomu běžně říká, ani o důsledek špatné povahy koně… jde o projev nenaplněné potřeby pohybu a příjmu potravy, který si pak kůň hledá náhradní cestou.

V aktivním výběhu je to jiné. Seno mají naši koně na různých místech. Mají možnost okusovat trávu (na pastvinách se ze zdravotních důvodů a tendencím k tloušťce pasou se v omezeném a řízeném režimu). Něco si najdou podél cest. Něco sezobnou ze stromu. Přejdou jinam. Zase něco najdou… rozhrabou si louži a vyválí se v ní. Přejdou k senu a chvíli žerou. Potom spí. A přitom se celý den aktivně pohybují.

Ale pozor, samotné „být venku“ není celý příběh, který by spasil koňskou pohodu. Důležité je, jak ten prostor vypadá a co koním umožňuje.

Proto máme výběh rozdělený na zóny a jednotlivé trasy. Neříkáme tomu však paddock paradise, i když ho to může velmi vzdáleně připomínat, protože náš systém nesplňuje všechny podmínky tohoto konceptu a je na mrňavé ploše. Je nám ale blízká filozofie aktivního ustájení, která se snaží podporovat přirozený pohyb koně a napodobovat alespoň některé principy jeho přirozeného způsobu života. A děláme to tak, jak to v našich podmínkách nejlépe dokážeme.

A právě tenhle širší pohled je důvod, proč je pro naše tři koně boxové ustájení víc než nevhodné… pro ně totiž znamená přímo zdravotní problém. Nemluvíme tady o teorii… u každého z nich to jsme to viděli na vlastní oči, a to zcela konkrétně…

Naše kobyla má z boxového ustájení rozvinutou neurózu, která se projevuje klkáním. Klkání je stereotypní chování, kdy se kůň zakusne předními zuby do hrany žlabu, dveří nebo jiné pevné konstrukce, stáhne krk a nasaje vzduch do jícnu, což je doprovázené charakteristickým zvukem. Není to zlozvyk, který by se kůň „naučil od jiných koní“, jak se mezi lidmi často traduje. Je to projev chronického stresu a frustrace z omezeného pohybu a sociální izolace, který se u koně natrvalo zafixuje jako způsob, jak se sám sebe zklidnit. A naše kobyla nám to potvrdila úplně jednoznačně… na pastvině, v aktivním výběhu, si na klkání už nikdy nevzpomněla. Klkání u ní skončilo přesně s posledním dnem, kdy byla ustájená v boxu.

Druhý kůň reaguje na uzavřený prostor a nedostatek kontaktu s ostatními koňmi nudou a neklidem, který si vybíjí žráním úplně všeho, co v boxu najde. Slámu, piliny, pavučiny, zapomenutý pytlík… Prostě když mu dojde materiál, který lze sníst, přejde na to, co by jeden řekl, že sníst nejde… no vždycky to šlo. A často z toho byl průser, co jsme museli řešit s veterinářem. A když už došlo i to, co by se jíst nemělo dát… jezdil zubama po mřížích nebo dřevěných trámech boxu a postupně si na nich ničil chrup… mimo to, že to dělalo hrozný bordel. Zase jde o stejný mechanismus, o kterém jsme mluvili výše… nenaplněná potřeba se hledá náhradní cestou, i za cenu, že si kůň ubližuje.

Třetí kůň má diagnostikovaný CPL (chronický progresivní lymfedém). Je to onemocnění, při kterém dochází k postupnému městnání lymfy v dolních partiích končetin, kůže na nich ztrácí pružnost, tvoří se záhyby a v nich zbytnělá tkáň. Bez soustavného pohybu mu nohy doslova otékají do podoby konví, kůže v záhybech praská až do masa a je to pro něj velmi bolestivé. Pohyb je přitom jediná věc, která lymfatický systém aktivně pumpuje a pomáhá otoky odvádět. Díky tomu, že se u nás může 24 hodin denně volně pohybovat, se nám daří jeho stav držet v relativně bezproblémovém režimu… ale jen díky soustavnému pohybu a dietě. Box by pro něj znamenal doslova zhoršování zdraví den za dnem.

Proto pro nás není otázka: „Jak je nejpohodlnější koně ustájit?“

Ale spíš: „Jak můžeme jejich prostředí nastavit tak, aby v něm mohli co nejlépe fungovat jako koně?“

A je tedy boxové ustájení vůbec vhodné pro nějakého koně?

To je podle nás zase trochu jiná a mnohem širší otázka. Neříkáme, že každý kůň musí žít přesně stejně jako naši koně. A neříkáme, že někteří „zhýčkaní“ jedinci venku doslova netrpí… viděli jsme koně, co odpočítával každou vteřinu času, kdy musel trpět ve výběhu v jasně stanoveném čase, který mu majitelka ordinovala na čerstvém vzduchu… na větru, slunci, dešti. Tohle zvíře to fakt považovalo jako týrání a domů se vracelo poklusem.

Říkáme jen, že když máme možnost vytvořit koním prostředí, které respektuje jejich potřebu pohybu, stáda, potravy, odpočinku, termoregulace a možnosti volby, nedává nám smysl tyto možnosti zbytečně omezovat.

Proto naši koně žijí venku. Ne proto, že bychom jim nedokázali postavit boxy… ale proto, že jsme přesvědčení, že pro naše koně je mnohem důležitější mít možnost být koněm než mít vlastní pokojíček se zavřenými dveřmi.