KDYŽ JE ZVÍŘE PARTNEREM, NE NÁSTROJEM…
Pojďme se společně podívat na trochu kontroverzní téma… jedno z těch, které máme rádi a které rádi posouváme dál, za hranice tradičních modelů, na kterých je obor zooterapie u nás dodnes z velké části postavený.
My se ale už dlouho díváme na tento obor novou, modernější optikou, kterou lépe vystihuje pojem Animal-Assisted Services (AAS) a filozofie, na které stojí institut IVVAAS. Ta staví na trochu jiných hodnotách než tradiční zooterapeutické modely… na expertní úrovni práce s klientem napříč terapií, edukací i krizovou intervencí a především na jasném principu, že tato práce vždy stojí na zkušeném člověku, tedy terapeutovi. Zvíře je v procesu důležitý parťák, ale ne ten, kdo terapii nese na svých bedrech. Součástí této profesionality je i neoddělitelný důraz na pohodu a bezpečí zvířete… v rámci procesu jsou terapeut a klient ti, kdo se přizpůsobují, ne zvíře. A to i za cenu toho, že se zvíře účastní v rámci dané intervence pouze pasivně nebo dokonce terapeut za klientem dorazí třeba i bez svého zvířecího kolegy (pokud doma nemá více terapeutických zvířat, které se mohou „zastoupit“).
Pojem AAS dnes zastřešuje veškerou odbornou práci za přítomnosti zvířat. S tím, jak se tento obor posouvá kupředu, roste i nárok na profesionalitu, etiku a hluboké porozumění etologii.
V praxi se ale stále setkáváme s přístupem, kdy je zvíře vnímáno jako „živá pomůcka“ nebo univerzální nástroj k dosažení cíle. Pokud se na terapii asistovanou zvířetem podíváme optikou respektu k nervové soustavě zvířete, zjistíme, že takový přístup není jen neetický, ale může mít pro zvíře fatální následky v podobě naučené bezmoci. A platí to bez ohledu na to, jestli mluvíme o psovi, koni, kočce, papouškovi nebo králíkovi… princip je stejný, mění se jen řeč těla, kterou dané zvíře mluví.
Klasickým nešvarem začínajících nebo mechanických přístupů v AAS je snaha napasovat zvíře do rolí předepsaných v příručkách. Potřebuje se rozcvičit ruka? Tak se bude česat pes nebo hřebelcovat kůň. Trénuje se jemná motorika? Zapíná se obojek, nebo se plete hříva. Zvíře je zde vnímáno v podstatě stejně jako rehabilitační míček nebo aktivity board… jen s tím rozdílem, že dýchá, cítí a má vlastní vůli… jo a taky je teda mnohem atraktivnější pro klienta. Realita je ale jiná… zvíře v AAS není nástroj. Je to vnímající tvor disponující schopností vlastního prožívání a vlastní senzitivitou vůči podnětům z prostředí a jeho welfare je nedílnou součástí terapeutického procesu… ať už má srst, peří nebo šupiny.
A tady se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu z celého oboru… TERAPIE NESMÍ STÁT JEN NA ZVÍŘETI. Terapie stojí na terapeutovi, na jeho odbornosti, záměru a schopnosti vést proces. Zvíře je v tomto procesu partnerem, ne nosným pilířem. Je to zdánlivě jemný rozdíl, ale v praxi zásadní. Pokud terapie stojí na terapeutovi a jeho práci, pak máme svobodu naplňovat potřeby zvířete a přizpůsobovat terapii jeho momentálnímu ladění… protože zvíře není to, na čem se vše láme. Jakmile ale práce začne stát na aktivitě zvířete, na tom, že „pes se musí dnes česat, kůň se musí dnes vodit“, ztrácíme prostor pro jeho nespokojenost (na kterou má zcela oprávněný nárok, protože zvíře není stroj). Co s ní uděláme, když na ní stojí celá intervence, celý plán, celé očekávání klienta? Odpověď bývá v praxi smutně jednoduchá: ZVÍŘE TO PRO DNEŠEK NĚJAK VYDRŽÍ. Jenže kolik takových „dnešků“ už bylo… A přesně tady se rodí naučená bezmoc. Ne z jednoho špatného rozhodnutí, ale ze strukturální chyby v tom, na čem terapie vůbec stojí.
Dlouholetá praxe s různými zvířaty, jakožto partnery v terapeutickém procesu, mi ukazuje jedno zásadní poznání… samotný cíl práce zůstává vždy stejný, ale způsob, jakým k němu s klientem dospějeme, se musí radikálně měnit podle toho, jaké zvíře máte vedle sebe. Pes, kůň, kočka i papoušek mají naprosto odlišnou etologii, jiný způsob komunikace, jinou míru senzitivity a jiné hranice… a i v rámci jednoho druhu je každý jedinec zcela jedinečný. Skutečná profesionalita v AAS proto nikdy nevzniká slepým kopírováním šablon z učebnic, metodik z různých kurzů nebo kopírováním toho, „co dělají kolegové ve videích na Facebooku“. Odbornost spočívá především ve schopnosti číst aktuální stav a potenciál mého konkrétního zvířete… jak se dnes cítí, co mu je obecně přirozené, co mu jde a co ho baví… a propojit ho s funkčním, nikoliv mechanickým využitím jeho projevu. Podobnou logiku ostatně razí i seriózní výcvikové programy pro cvičitele zvířat, které staví na propojení etologie, motivace a principů učení, shrnutých ve známém Skinnerově kvadrantu… tedy na porozumění tomu, proč se zvíře chová tak, jak se chová, a co ho skutečně vnitřně žene ke spolupráci, místo aby bylo do spolupráce tlačeno zvenčí. Toto porozumění je stejně cenné pro trenéra jako pro terapeuta… bez něj totiž nelze rozeznat, kdy zvíře jedná z vlastní motivace, kdy to dělá pro radost svého pána nebo kdy už jen mechanicky plní naučený vzorec, protože se naučilo, že jinak to nejde.
Co se tedy stane, když zvíře začneme, byť nevědomky, používat jako nosný pilíř terapie namísto partnera v ní? Zvíře dává neustále najevo své hranice a projevuje nespokojenost… Pokud terapeut tyto mikrosignály (které jsou u každého druhu jiné a u každého jedince se ještě značně liší) přehlíží a nutí zvíře setrvat v interakci, protože na ní terapie právě stojí, zvíře postupně zjistí, že jeho aktivní snaha situaci změnit nikam nevede. Přichází fáze rezignace… v tom lepším případě (posuzováno z hlediska bezpečnosti, ne z hlediska welfare), v horším se přepne do sympatiku a spustí se reakce útěk/útok. Zvíře zjistí, že jeho varování nezabírají a únik není možný (a má charakter, takže nikomu neublíží), a tak přestane dávat najevo nekomfort. A tady nastupuje nebezpečný omyl laiků… tento stav totálního stažení, disociace a odevzdanosti bývá mylně hodnocen slovy „podívejte se, jak je klidný a trpělivý, on to miluje“. Ve skutečnosti se ale díváme na zvíře v hluboké naučené bezmoci nebo ve fázi zamrznutí… a to je stav, který se v žádném případě nesmí zaměňovat za spolupráci nebo pohodu.
Na naší terapeutické farmě má své místo každé zvíře, které tu žije… i to, které by podle tradičních standardů a zkoušek mohlo být hodnoceno jako jedinec postrádající základní předpoklady pro působení v tomto oboru, protože nesplňuje rigidní šablonu „ideálního, bezvýhradně kontaktního a přizpůsobivého zvířete“, které je za jakýchkoli okolností ochotno plnit naše pracovní požadavky (nezaměňujte s nevychovaností nebo projevy nevhodného chování z hlediska bezpečnosti… to jsou věci, které u nás platí vždy, ať se zvířatům „chce nebo ne“). Tohle ale není model, se kterým souzníme a ve kterém my osobně pracujeme. Každé zvíře zde s klienty pracuje tak, jak umí, jak je mu to vlastní a jak je mu to v ráci aktuální chvíle a s aktuálním klientem vyhovuje. Do interakce ho nenutíme… čekáme na jeho aktivní zapojení…. a pokud nepřijde, mění se celý rámec intervence nebo měníme zvíře (na farmě máme výhodu dostatečného množství zvířectva a možností práce). Klient se pak v rámci terapie navíc učí i to, jak pracovat se změnou, s tím, že toto zvíře dnes prostě nechce, a že to je v pořádku. Tato práce se změnou plánu, s nepředvídatelností živé bytosti, která nefunguje na povel, bývá pro klienta často stejně cenná jako samotná interakce se zvířetem, protože trénuje přesně tu flexibilitu a přijetí, kterou tolik z nich v životě potřebuje.
Etický přístup proto stojí na právu zvířete na odmítnutí… ať je to pes, kůň, kočka, papoušek nebo jakékoliv jiné zvíře, musí mít vždy svobodu volby a možnost se z interakce kdykoliv stáhnout, odejít do bezpečí, na svůj pelíšek, do výběhu, za plentu, do klece… zkrátka kamkoliv pryč z procesu… a toto rozhodnutí musí být bezpodmínečně respektováno a chráněno. Stojí na čtení etologie namísto plnění úkolů. Práce se přizpůsobuje zvířeti, ne zvíře práci a pokud má zvíře den, kdy je unavené nebo citlivější, plán se změní, protože zvíře není robot v rozpisu služeb. A kvalitní terapie za asistence zvířete stojí především na tom, že terapeut nese odpovědnost za proces, který stojí na jeho odborných kompetencích, s plným vědomím, že zvíře je jeho partner, ne jeho záruka.
Kvalitní AAS totiž není o tom, co všechno „zvíře musí vydržet“ (a ano, stále se setkávám s lidmi, kteří si myslí, že terapeutický pes je ten hodný a speciálně vycvičený pejsek, co mu nevadí, když do něj dítě bouchá nebo ho tahá za ucho), ale o tom, co všechno nám může dobrovolně nabídnout, když terapie stojí na pevných základech terapeutovy práce a zvíře v ní zůstává tím, čím má být: PARTNEREM, NE NÁSTROJEM.
